Specifika dědictví v zahraničí a problémy, které při jeho vyřizování mohou nastat
Dědictví v zahraničí je poměrně častým jevem, a to obzvláště v případě osob, jejichž příbuzní či aktiva se nacházejí ve více státech. Dědictví ze zahraničí, resp. jeho vyřízení může být leckdy poměrně komplikovanou záležitostí, vyžadující znalost mezinárodního práva a konkrétních platných pravidel jednotlivých zemích
Pozůstalost představuje formu právního nástupnictví, při kterém práva a povinnosti zůstavitele k pozůstalosti přechází na dědice. Právo na pozůstalost může vzniknout ze dvou právních titulů, když hovoříme o dědictví ze závěti a podle zákona. Při dědění v zahraničí může ke vzniku nároku dojít oběma z těchto způsobů. V takovém případě se přitom uplatní právní úprava státu, ve kterém dědické řízení u notáře probíhá, případně normy mezinárodního práva.
Při vzniku práva na pozůstalost, nacházející se v cizím státě, je vhodné vzít v potaz důležité právní aspekty, ke kterým patří zejména:
- Dědická posloupnost — při dědění ze zákona tato vychází z příbuzenského vztahu se zemřelým (pozůstalost po otci, matce, manželovi, bratru, sestře či jiných příbuzných), přičemž však konkrétní zákonná posloupnost se může v jednotlivých státech (dle místa pozůstalosti či státu posledního obvyklého pobytu zůstavitele) lišit. Bez ohledu na některé výjimky je nicméně obecným pravidlem dědická priorita nejbližších rodinných příslušníků zůstavitele (například dětí v případě úmrtí některého z rodičů). Předmětné pravidlo se přirozeně vztahuje na případy, kdy zůstavitel nezanechal závěť, neboť tato může v zákonných mezích nárok některých příbuzných na pozůstalost omezit či dokonce zcela vyloučit. Připomeňme však, že právní úprava jednotlivých států nicméně i v takových případech zpravidla obsahuje výjimku nároku nepominutelných dědiců na jejich povinný díl na pozůstalosti.
- Lhůty, spojené s uplatněním práv, týkajících se dědictví — v jednotlivých státech platí v pozůstalostních záležitostech různá pravidla. Jednat se může například o lhůty k provedení jednotlivých úkonů jako pro uplatnění nároku na zahraniční pozůstalost či odmítnutí dědictví. Dodržení předmětných lhůt je významné z pohledu efektivního provedení příslušných úkonů, neboť v opačném případě dědic nemůže provést například úkony týkající se převzetí pozůstalostních dluhů. Situaci přitom dále v případě dědictví v zahraničí komplikuje odlišnost právních norem jednotlivých dotčených států.