Dědictví v Austrálii pro cizince

Pochopení problematiky dědictví v Austrálii může být náročné, zejména pokud neznáte složitosti místních předpisů. Tato země, známá svými rozlehlými plážemi a výjimečným přírodním prostředím, má rovněž složitý právní systém – dědictví z Austrálie podléhá jak federálním zákonům, tak právním předpisům jednotlivých států a teritorií.

Právní systém Austrálie

Austrálie se skládá ze šesti států – od slunného Queenslandu až po chladnou Tasmánii – a dvou velkých pevninských teritorií. Navzdory jednotnému soudnímu systému má každý region své vlastní právní předpisy, které mohou ovlivnit proces formalizace dědictví. Z tohoto důvodu otázky týkající se dědictví v Austrálii podléhají jak federálním zákonům, tak místním nařízením.

Zajímavost: Právní systém země vychází ze zásad anglického zvykového práva, ale jednotlivé státy mají značnou autonomii. To znamená, že dědictví z Austrálie pro cizince se může řídit odlišnými pravidly v závislosti na umístění nemovitosti. V případě dědictví v Austrálii neexistuje jednotný federální zákon. Každý stát a teritorium mají své vlastní dědické předpisy, které se uplatňují podle místa bydliště zemřelého nebo umístění majetku.

Aby bylo možné správně formalizovat vlastnická práva, je nutné zohlednit všechny právní nuance. Bez ohledu na to, zda se jedná o nemovitosti, bankovní účty nebo jiný majetek, znalost základů dědického práva v Austrálii pomůže vyhnout se neočekávaným komplikacím a urychlí proces formalizace.

Právní základ mezinárodního dědictví

Formalizace dědictví v Austrálii v zahraničí není snadný úkol, protože každý stát má své vlastní předpisy a postupy. Pokud jde o dědictví v Austrálii, je třeba mít na paměti, že pravidla dědění závisejí na konkrétním státě, ve kterém měl zesnulý bydliště. To znamená, že v jednom regionu se postup převodu nemovitosti může lišit od postupu v jiném a jednoduše neexistuje jeden univerzální algoritmus pro celou zemi.

Na rozdíl od všeobecného přesvědčení Austrálie nepřistoupila k Haagské úmluvě z roku 1989 o formě závětí (Convention on the Form of Testamentary Dispositions).

Australské právo však uznává zahraniční závěti, pokud byly sepsány v souladu s právními předpisy platnými v zemi jejich vyhotovení. To znamená, že závěť vyhotovená například v Evropě může být v Austrálii uznána, i bez účasti na této úmluvě, pokud splňuje místní formální požadavky.

V praxi je v kontextu uznávání úředních dokumentů (včetně závětí) v Austrálii nejrelevantnější Haagská úmluva z roku 1961 o zrušení požadavku legalizace zahraničních veřejných listin (Convention Abolishing the Requirement of Legalisation for Foreign Public Documents), známá spíše jako úmluva o apostile.

To je obzvláště důležité pro dědice v situacích, kdy se majetek nachází mimo zemi trvalého pobytu zůstavitele.

Mezinárodní dědictví proto vyžaduje důkladnou pozornost k detailům a pochopení místních předpisů. V případě Austrálie je důležité se předem seznámit s legislativou konkrétního státu a v případě potřeby vyhledat právní radu, aby se předešlo možným komplikacím.

Postupy dědění majetku v Austrálii

Proces získání dědictví z Austrálie probíhá v několika klíčových fázích. Prvním krokem je ověřit, zda zůstavitel zanechal závěť. Pokud závěť existuje, je nutné ji předložit soudu za účelem oficiálního potvrzení práv dědiců. Tento dokument umožňuje spravovat zděděný majetek a rozdělit ho v souladu s poslední vůlí zemřelého.

Pokud však závěť neexistuje, postup probíhá podle jiného scénáře. V tomto případě se uplatňuje dědické právo v Austrálii, které určuje, kdo a v jakém pořadí získává právo na majetek. Pravidla se mohou lišit v závislosti na státě, ale obecně platí, že rozdělení dědictví vypadá následovně:

• Jako první získávají právo na dědictví manželé (včetně oficiálních i faktických partnerů);
• následně přechází majetek na děti, a pokud nežijí – na vnoučata;
• poté se dědici stávají rodiče zemřelého;
• poté následují sourozenci zemřelého;
• pokud neexistují přímí dědici, právo na dědictví mohou získat synovci a neteře;
• následně přicházejí na řadu prarodiče;
• v krajních případech může majetek připadnout tetám, strýcům nebo bratrancům a sestřenicím;
• a a pokud se nenajde žádný dědic, majetek připadne státu.

Proto bez ohledu na existenci závěti se otázky dědictví v dané zemi řídí jasně stanovenými právními normami. Detaily se však mohou lišit v závislosti na konkrétním regionu, a proto je důležité se s nimi předem seznámit.

Po uznání zahraničního rozhodnutí o dědictví mohou dědici přistoupit k rozdělení majetku podle českého práva. Dědictví v Austrálii pro cizince však není jen otázkou právních formalit, ale také mnoha jemných nuancí, které nelze ignorovat. Jedním z klíčových aspektů je zdanění: dědicové musí počítat s tím, že daňové povinnosti vznikají současně ve dvou zemích. Tyto faktory mohou ovlivnit jak konečnou výši dědictví, tak samotný průběh jeho registrace, a proto je nezbytné ke každému případu přistupovat s mimořádnou pečlivostí.

Dědictví v Austrálii se může týkat i nezletilých osob. Pokud se na základě závěti stane dědicem dítě, odpovědnost za správu jemu náležející části majetku přechází na vykonavatele závěti nebo svěřenského správce. Tito mají povinnost majetek uchovávat a spravovat až do doby, kdy dítě dosáhne plnoletosti nebo jiného věku určeného zůstavitelem.

Zůstavitel může také předem zajistit budoucnost nezletilého dědice tím, že mu určí opatrovníka. To je obzvlášť důležité v situaci, kdy dítě nemá zákonné zástupce. Pokud však takové ustanovení nebylo učiněno, nebo pokud určený opatrovník z jakéhokoli důvodu nemůže vykonávat svou funkci, rozhodnutí o tom, kdo bude chránit zájmy dítěte a jeho majetku, přijímá australský rodinný soud.

Každý australský stát a teritorium má své vlastní předpisy týkající se dědictví v Austrálii. Například soudy v Novém Jižním Walesu, Jižní Austrálii, Tasmánii, Victorii a Západní Austrálii nemohou udělit povolení k zastupování, pokud se majetek zesnulého nenachází v rámci jejich jurisdikce. Naproti tomu v Queenslandu, Australském hlavním teritoriu a Severním teritoriu jsou soudy flexibilnější a mohou toto povolení udělit i v případě, že majetek není v jejich jurisdikci, pokud je to považováno za nezbytné.

V případě nemovitostí se dědické řízení řídí právem státu nebo teritoria, kde se daná nemovitost nachází. Pokud je nemovitost uvedena v závěti, dochází k jejímu rozdělení podle poslední vůle zůstavitele. V případě, že závěť chybí, majetek přechází na dědice v souladu s místními předpisy.

Zvláštní pozornost je věnována zahraničním občanům, kteří si přejí zdědit majetek v Austrálii. V takovém případě musí informovat Federální daňový úřad a získat souhlas Rady pro kontrolu zahraničních investic (Foreign Investment Review Board). Pokus obejít tento proces může vést k vážným následkům, včetně správních pokut nebo dokonce trestní odpovědnosti.

Závěť – všechny podrobnosti o jejím sepsání a provedení v Austrálii

Závěť je formální dokument, který nejen potvrzuje poslední vůli zesnulého, ale také uděluje vykonavateli závěti právo spravovat pozůstalost. V některých případech však může zůstavitel zanechat dodatečné rozhodnutí, upřesňující jednotlivé aspekty dědictví nebo doplňující hlavní ustanovení závěti. Tento nástroj umožňuje podrobnější rozdělení majetku a zachycení dodatečných přání, díky čemuž se proces dědictví stává přehlednějším a lépe organizovaným.

Způsobilost zůstavitele k sepsání platné závěti

Aby byla závěť právně platná, osoba, která ji sepisuje, musí být plnoletá, tedy mít alespoň 18 let, nebo být v manželském svazku. V různých regionech Austrálie však mohou existovat výjimky z tohoto pravidla.

Co se týče svědků, nemohou jimi být osoby, které mají na dědictví osobní zájem, tedy například potenciální dědicové nebo jejich manželé či manželky. I zde však existují určité nuance – v některých australských státech jsou možné výjimky.

Kromě toho může být závěť prohlášena za neplatnou, pokud se prokáže, že osoba, která ji podepsala, neměla v době podpisu plnou způsobilost k právním úkonům, pokud dokument obsahuje zfalšovaný podpis nebo pokud v něm chybí klíčové právní náležitosti. V takových případech může soud závěť zneplatnit, což povede k novému rozdělení majetku v souladu se zákonem.

Co by měla závěť obsahovat?

• Závěť v Austrálii musí být vyhotovena v písemné podobě. Může být napsána ručně, vytištěna na počítači, nebo dokonce uložena v digitální podobě, například jako fotografie nebo sken. Nejdůležitější je, aby dokument byl vyhotoven srozumitelně a aby byl dostupný k ověření.
• Zůstavitel je povinen dokument podepsat za přítomnosti dvou svědků, kteří rovněž připojí své podpisy. Tito svědci nemusí nutně znát obsah závěti – jejich úkolem je pouze potvrdit, že dokument byl podepsán dobrovolně a bez nátlaku ze strany třetích osob.
• Závěť není neměnná. Lze ji upravit přidáním dodatků, zcela zrušit novou závětí nebo dokonce zničit. Například však ve státě Nový Jižní Wales platí zvláštní pravidla týkající se změn závěti a tento proces má svá specifika.

V Austrálii může uzavření manželství automaticky vést ke zrušení závěti, pokud v ní není výslovně uvedeno, že zůstává v platnosti i po svatbě. Rozvod s sebou rovněž přináší významné změny v pořadí dědictví. Ve většině australských států se po rozvodu ze závěti odstraní ustanovení, která přidělují majetek bývalému manželovi či manželce nebo ho/jí určují jako vykonavatele závěti, správce nebo opatrovníka. V Tasmánii však rozvod způsobuje úplnou neplatnost závěti a je nutné ji znovu sepsat.

Aby se předešlo neočekávaným právním důsledkům, je důležité okamžitě aktualizovat závěť, zejména pokud jde o dědictví po úmrtí manžela v Austrálii. Pomůže to předejít nejasnostem a ochránit zájmy dědiců.

V Austrálii může závěť předpokládat zřízení svěřenského fondu (trustu), což je mechanismus umožňující správu majetku ve prospěch určených osob. Tento přístup se nejčastěji používá v případě převodu majetku nezletilým dětem. V takovém případě spravuje poručník finanční prostředky nebo majetek zemřelého až do okamžiku, kdy dědic dosáhne věku stanoveného v závěti, obvykle 18 let. Okruh příjemců však může být širší – ve svěřenském fondu se mohou nacházet i jiné osoby, kterým zůstavitel chtěl odkázat část svého majetku. Tato metoda rozdělení majetku se často používá k ochraně zájmů dědiců a k zajištění kontroly nad převzetím dědictví v Austrálii.

Ověření pravosti závěti

V rámci dědického práva v Austrálii existuje několik klíčových pojmů, které upravují proces ověřování závěti a jmenování osoby pro správu majetku zůstavitele. Jedním ze základních pojmů je „udělení zastoupení“ – jedná se o právní postup, který dává právo nakládat s dědictvím. V závislosti na okolnostech rozlišujeme dva hlavní případy. Pokud je závěť platná a byl v ní určen vykonavatel, soud vydá tzv. „grant of probate“ – oficiální potvrzení pravosti dokumentu. Pokud závěť nebyla sepsána nebo nebyla určena osoba odpovědná za rozdělení majetku, soud vydá rozhodnutí o „letters of administration“ – tedy jmenování správce, který rozdělí majetek v souladu se státním právem.

Dědictví pro cizince v Austrálii

Cizincům, kteří mají v Austrálii významný majetek, se důrazně doporučuje sepsat závěť přímo v této zemi s poznámkou, že se tato závěť vztahuje pouze na aktiva nacházející se na území australské jurisdikce. Tento krok pomůže vyhnout se složitým byrokratickým procedurám, které často provázejí dědictví v Austrálii pro cizince.

Pokud soud v zemi, jejímž občanem je zůstavitel, vydá rozhodnutí o uznání závěti, neznamená to automaticky, že bude platná i v Austrálii. V takovém případě bude nutné zahájit další právní řízení za účelem získání potvrzení od australských orgánů. Tento proces může trvat delší dobu, protože je nutné spolupracovat mezi soudními orgány různých států. Pokud však připravíte závěť s dostatečným předstihem podle místních předpisů, můžete těmto zpožděním předejít a výrazně si usnadnit proces dědictví cizinců v Austrálii.

Vykonavatel závěti

Proces správy dědictví v Austrálii spočívá na vykonavateli závěti, kterého zůstavitel určil ve své závěti. Pokud však závěť neexistuje, nebo pokud určený vykonavatel závěti nemůže své povinnosti vykonávat, má každý ze zúčastněných dědiců právo požádat soud o vydání rozhodnutí o ustanovení správy majetku. Po získání tohoto statusu se daná osoba stává správcem dědictví a přebírá odpovědnost za jeho rozdělení.

Důležitým aspektem je, že činnost vykonavatele závěti nebo správce podléhá dohledu Nejvyššího soudu. Každý potenciální dědic může podat stížnost, pokud se domnívá, že je majetek spravován nesprávně. Do doby rozdělení majetku mezi zákonné dědice zůstává majetek pod kontrolou odpovědné osoby, která musí nejprve uhradit dluhy zůstavitele z prostředků pocházejících z dědictví. Teprve poté je možné přistoupit k závěrečnému rozdělení majetku. Proto ti, kteří chtějí registrovat dědictví v Austrálii bez zbytečných prodlev, by měli zohlednit právní nuance a řídit se místními předpisy.

Vykonavatel závěti hraje klíčovou roli v dědickém řízení. Mezi jeho povinnosti patří nejen organizace pohřbu a vyřízení všech s tím souvisejících formalit, ale také kompletní správa majetku zesnulého. Musí rovněž podat k soudu žádost o potvrzení pravosti závěti (tzv. „Grant of Probate“), která představuje formální povolení k vykonání poslední vůle zůstavitele.

Před předáním majetku dědicům má vykonavatel závěti povinnost informovat všechny možné věřitele, aby mohli uplatnit své nároky. Teprve poté jsou splaceny dluhy, uhrazeny náklady na pohřeb a veškeré výdaje spojené se správou dědictví. Dalším důležitým aspektem je dědická daň v Austrálii. Vykonavatel závěti je povinen nejen uhradit případné daňové závazky zesnulého, ale také zohlednit daňové povinnosti dědiců, pokud jejich podíl na majetku podléhá zdanění. Jeho úkolem tedy není pouze rozdělit aktiva, ale také zajistit právní bezchybnost tohoto procesu a předejít problémům s daňovými orgány.

Vykonavatel závěti nese významnou odpovědnost za vytvoření a správu trustu, pokud to závěť umožňuje. Jeho úkolem je rozdělit majetek zesnulého v souladu s jeho poslední vůlí. Než však bude moci vykonavatel závěti předat majetek dědicům a formálně převést vlastnická práva, musí získat tzv. „povolení k dědictví“ (Grant of Probate). Bez tohoto oficiálního povolení vydaného soudem nemá právo provést převod vlastnictví.

Dědictví bez závěti

V Austrálii se předpisy týkající se dědictví liší v závislosti na konkrétním regionu. S výjimkou Západní Austrálie a Severního teritoria platí, že pokud zesnulý nezanechal potomky a přežil ho manžel nebo manželka, celý majetek připadá přeživšímu manželovi. V uvedených dvou regionech jsou však pravidla odlišná – v případě absence přímých potomků se mohou dědici stát i další příbuzní, například rodiče, sourozenci nebo jejich potomci.

Pokud zůstavitel zanechal manžela a potomky, má manžel nárok na konkrétní část dědictví, která se může pohybovat od 10 000 do 200 000 australských dolarů v závislosti na státě. Kromě toho získává osobní věci a vybavení domácnosti a také jednu třetinu nebo polovinu majetku – podle počtu dětí, které měl zůstavitel. Zbývající část dědictví se rozděluje mezi děti nebo jejich potomky. Za zmínku stojí, že partneři – včetně osob ve stejnopohlavních svazcích – mají stejná dědická práva v Austrálii jako manželé.

V Austrálii závisí způsob rozdělení dědictví na řadě faktorů, včetně složení rodiny a místních právních předpisů. Pokud měl zůstavitel pouze děti, celý majetek se rozdělí mezi ně podle specifických pravidel platných v daném státě.

Pokud má zůstavitel manžela a partnera, jejich podíly na dědictví se mohou lišit – rozhodujícím faktorem je délka jejich společného soužití. Čím déle partner se zůstavitelem žil, tím větší může být jeho podíl na dědictví.

Pokud zůstavitel neměl manžela ani děti, dědictví připadá nejbližším příbuzným, jejichž seznam se může lišit v závislosti na konkrétním regionu. Pokud žádní dědicové neexistují, majetek připadá státu.

Za zmínku stojí, že v Austrálii neexistuje institut tzv. „povinného dílu“ v takové podobě, jakou známe například z evropských zemí. Navzdory rozšířenému názoru však má manžel či de facto partner právo na dědictví – a to i tehdy, pokud není uveden v závěti.

V případě neexistence závěti dochází k dědění podle zákonných pravidel (tzv. intestacy rules), která určují podíly manžela a dalších příbuzných. Pokud však závěť existuje, ale opomíjí manžela nebo jinou blízkou osobu, je možné podat žádost o přiznání prostředků z majetku zesnulého v rámci tzv. nároku na přiměřené zaopatření (Family Provision), upraveného mimo jiné v zákoně Succession Act 2006 (NSW), kapitola 3 (dříve Family Provision Act 1982).

To znamená, že manželství (nebo partnerský vztah) může mít zásadní význam pro rozdělení dědictví, a to bez ohledu na obsah závěti nebo její neexistenci.

Dědictví v různých státech Austrálie

Queensland

Ve státě Queensland se rozdělení majetku v případě, že zesnulý nezanechal závěť, řídí zákonem o dědictví z roku 1981, který byl novelizován v září 2012. Tento zákon se skládá ze sedmi hlavních částí: úvodu a dále ustanovení týkajících se závětí a zákonného dědění. Zákon rovněž obsahuje samostatné kapitoly věnované ochraně rodiny, správě pozůstalosti a jmenování správců závěti. Závěrečná část zahrnuje různá ustanovení a přechodná pravidla, která objasňují podrobnosti použití práva v různých situacích.

Hlavními zákonnými dědici jsou děti a manžel nebo manželka zůstavitele. V Austrálii však může být status dědice přiznán i nesezdanému partnerovi, pokud žil nebo žila se zůstavitelem v dlouhodobém partnerském vztahu manželského charakteru po dobu alespoň pěti let před jeho nebo její smrtí, nebo po dobu pěti z posledních šesti let. To znamená, že i když pár nebyl oficiálně sezdaný, jejich společné soužití může být uznáno jako rovnocenné manželství, což dává nesezdanému partnerovi právo na dědictví.

V případě, že zůstavitel po sobě zanechal manžela nebo manželku, rozdělení dědictví probíhá následovně:

• Prvních 150 000 australských dolarů a vybavení domácnosti připadá manželovi nebo manželce.
• Zbytek pozůstalosti se dělí mezi manžela (manželku) a děti zůstavitele, přičemž manžel (manželka) nezíská více než jednu třetinu celkové částky. Pokud některé z dětí zůstavitele zemřelo před ním, jeho podíl se rozdělí mezi jeho potomky.

Pokud zůstavitel po sobě nezanechal manžela ani děti, právo na dědictví připadá:

• rodičům zůstavitele (rovným dílem);
• sourozencům zůstavitele (rovným dílem) nebo jejich dětem, přičemž podíl, který by připadl zesnulému bratru nebo sestře, se rozdělí mezi jejich potomky;
• prarodičům zůstavitele (rovným dílem);
• strýcům a tetám zůstavitele (rovným dílem) nebo jejich dětem – podíl, který by připadl zesnulému strýci nebo tetě, se mezi ně rozdělí podle pořadí přednosti.

Nový Jižní Wales

V Novém Jižním Walesu určuje pořadí rozdělení majetku zůstavitele zákon o dědictví z roku 2006. V tomto procesu jsou dědicové rozděleni do několika skupin, přičemž každá z nich má své pořadí:

• manželka;
• děti nebo jejich potomci;
• rodiče;
• sourozenci;
• synovci a neteře;
• prarodiče;
• strýcové a tety a jejich potomci.

Daň z dědictví

V Austrálii neexistuje daň z dědictví, protože její výběr byl zrušen v roce 1979. To však neznamená, že neexistují žádné daňové povinnosti. Například může být vybírána daň z příjmů z děděného majetku, i když existují výjimky. Daň se například nevybírá ze zisků z finančních aktiv ani z příjmů z prodeje nemovitostí, v nichž zůstavitel trvale bydlel. Pokud je nutné daň zaplatit, obvykle ji hradí vykonavatel závěti před rozdělením majetku mezi dědice. Toto je důležité upřesnění, zejména s ohledem na rozdíly mezi dědickou daní v Austrálii pro rezidenty a dědickou daní v Austrálii pro nerezidenty.

Problémy a praktické rady

Dědění majetku v Austrálii s sebou přináší řadu právních a praktických výzev. Jedním z hlavních problémů je skutečnost, že každý stát v zemi má své vlastní předpisy upravující dědické řízení. To vyžaduje, aby se dědici důkladně seznámili s místní legislativou, zejména pokud zůstavitel žil v jiném státě.

Navíc během registrace dědictví z Austrálie může vzniknout potřeba získání a překladu nezbytných dokumentů. Abyste se vyhnuli chybám a měli jistotu, že překlad splňuje veškeré právní požadavky, je vhodné využít služeb profesionálních soudních tlumočníků, kteří zaručí správnost překladu a jeho právní platnost.

V případě mezinárodního dědického práva v Austrálii je nesmírně důležité vyhledat radu právníka specializovaného na dědické a mezinárodní právo. Takový odborník vám pomůže porozumět složitým aspektům tohoto procesu a vyhnout se možným právním komplikacím, které se mohou objevit v různých zemích.

Dále je třeba vzít v úvahu daňové aspekty. Dědictví z Austrálie může znamenat povinnost platit daně jak v samotné Austrálii, tak v zemi bydliště dědice. Proto je důležité důkladně se seznámit s daňovými předpisy platnými v obou zemích a poradit se se zkušeným daňovým poradcem, abyste předešli nepříjemným překvapením.

Na závěr lze říci, že proces dědictví v Austrálii pro nerezidenty (cizince) může být složitý a mnohostranný. Je důležité pochopit, jak se právo obou zemí vzájemně propojuje, jaké dokumenty jsou potřeba k uznání dědictví a jaké existují termíny dědictví v Austrálii a možnosti zřeknutí se dědictví v Austrálii. Nejlepším způsobem, jak celý proces zjednodušit a vyhnout se možným problémům, je využití konzultací s právníky a daňovými poradci v každé fázi dědického řízení.

Advokátní kancelář Lawyer in Europe poskytuje vysoce kvalitní právní služby se specializací na mezinárodní právo a dědické záležitosti. Naši specialisté vám zajistí komplexní podporu a pomohou vám projít všemi fázemi dědického řízení s minimálním úsilím a rizikem.